Druhá část. Váš Skvělý pes - výchova psů.

Pokud jde o výchovu psů, má podle mě smysl když výsledkem je poslušnost bez vodítka,
kdy se na pejska můžete absolutně spolehnout a kdy si nehlídáte jeho, ale on vás.

Jako prvního čumáka jsem měl dobrmánka, zatoulal se k nám, totálně vyhublej, byly mu vidět nejen všechna žebra ale i střeva, byl v podstatě průhlednej. Lidem moc nevěřil, pořád se koukal do země, asi čekal kdy ho zase někdo připne na vodítko z ostnatého drátu, na kterém jsme ho našli. Pejska jsme neplánovali mít, ale vzhledem k tomu, že nalezeného dobrmana nikdo nechtěl a skončil by tedy v útulku
a navíc jsme netušili co vlastně takový pes obnáší, tak nakonec zůstal u nás.

Arko nebyl typický dobrman, měl ocásek, uši tak jak se narodil, navíc jedno ucho se mu trochu zvedalo, takže vypadal spíš jako takový  voříšek - nebo dobrman trochu jiný, než je běžná, obecná představa.
Byl přátelský i k ostatním pejskům, pokud s nimi nebyl v uzavřeném prostoru, miloval děti a děti jeho a byl to vyrovnanej pejsek, hravej, což se ze začátku projevovalo i tím, že si občas hrál i se mnou a já se za ním honil po širokém okolí;).

Poměrně rychle jsem tehdy pochopil, že asi bude potřeba nějaký výcvik a postupně jsem tedy prošel snad všechny cvičáky v okruhu 50km. Výsledek nemá smysl popisovat, byl to celkem poučný kolotoč, který mě zpětně naučil spíše co rozhodně po pejscích nechtít, jaká je celá řada nevhodných postupů, těch pořadových cvičení a vojenských povelů co jsme absolovovali bylo opravdu nepočítaně, lpění na přesných povelech, na každěm cvičáku v něčem odlišných a přece těch jediných správných, cvičení pro všechny rasy bez rozdílu, bazírování na nesmyslech, na nácviku obrany snad i u jezevčíků, cvičení podle příručky, bod po bodu, prošel - neprošel... Nevím jestli se z toho tenkrát víc točila hlava mně nebo Arkovi. Mírné zlepšení poslušnosti samozřejmě nastalo, i když na některých cvičácích jsem měl pocit, že se vše jen pomalu zhoršuje, absence individuálního přístupu, hromadný nácvik povelů pro vojenskou přehlídku. I když něco fungovalo tak právě jen na cvičáku, jakoby se pejskovi něco v hlavě přepnulo. OK tady se poslouchá, tady je plot a páníček mě hned chytí, nuda, blbnutí nechám na doma. Přijde mi, že prakticky komplet na všech cvičácích začínají obrazně řečeno druhým stupněm základní školy, v lepším případě s předpokladem, že první stupeň už mají všichni za sebou, v tom horším, s nevysloveným názorem, že první stupeň není třeba, proč se rovnou nešplhat do druhého patra, když už je na dohled.

Nakonec, po dlouhé době hledání toho správného cvičáku. který zase a znovu označí část naučených povelů odjinud za chybu a začne se prakticky od nuly, jsem narazil na místo, kde se nesnažili pejska naučit prakticky NIC, navíc za podstatně větší finanční obnos. Opravdu psa za ten měsíc neučili skoro nic a přesto výsledek byl neporovnatelně, na světelné roky vzdáleně, lepší, než ten nejlepší cvičák, který si jen lze představit. Za prvé šlo o individuální hodiny a za druhé - ten který byl učen nebyl pes, ale já sám. Výsledek se dostavil i proto, že motivace byla o to větší, že pejska cvičím já sám, na nikoho nehodím odpovědnost, že neúspěch není na nevhodném cvičáku, přístupu, ale je to jen a jen na mně. Proč se o něco podobného nesnaží na běžných cvičácích je poměrně jasné. Takový člověk pak zvládne pejska sám a to nejen toho konkrétního, ale i všechny další psy, navíc tyto jednoduché principy může předávat dál a učinit ze cvičáků smutně opuštěné překážkové dráhy...

Po této lekci, kdy jsem snahu měnit psa zaměnil za změnu svého přístupu, který nakonec vyústí i ve změnu v chování psa, kdy jsem zapomněl na pořadová cvičení, "vojenské přehlídky" a částečně i na preciznost, jsem se nejednou přistihnul, třeba po několikahodinovém bloudění s pejskem po okolí, že v okamžiku, kdy chci pro jistotu psa v krizovější situaci vzít na vodítko, že ani vodítko u sebe nemám. A o to jde. Kdybych tušil, že vodítko u sebe nemám, minimálně určitá nervozita, jakkoliv logicky odůvoditelná, by se mi nevyhnula, nervozita, kterou ale pes neomylně vycítí a i se podle ní zařídí. Pokud o pejskovi pochybujete, pokud mu nevěříte na 100%, pokud pochybujete o sobě a o své způsobilosti zvládnout svého psa v jakékoliv situaci, pak je to důvod vrátit se obrazně řečeno, ve škole života, úmyslně nepoužívám pojmy jako kynologie, o pár tříd níž, přičemž ani snad nejde o nějaké potupné opakování ročníku, ne, naopak, učíme se pořád, ale bez určitých základů, bez pochopení zákonitostí života je jakákoliv další snaha do určité míry bržděná a jde často o pověstné Sysifovo snažení... A přitom stačí zastavení se, možná i úkrok stranou nebo i pár kroků zpět, které do života můžou přinést více než zběsilý úprk vpřed - končící v nejbližší propasti...

Pejsci tedy musí mít mojí plnou důvěru a tu důvěru si musí zasloužit. Nikdo jiný než já jim ale možnost a cestu k ní nenabídne - a na druhou stranu i já si musím zasloužit plnou důvěru svého psa.

Pokud máte jakékoliv připomínky, dotazy, pejsky s kterými nic nepohne, ozvěte se mi a problém vyřešíme, výchovou psů se zabývám přes 16 let a rád vám a vašemu pejskovi pomůžu najít k sobě cestu, komunikační kanál. Rasa nerozhoduje, nerozhoduje věk psa, ani špatné zkušenosti psa, údajná tvrdohlavost je spíš výmluva než popis povahy psa. Co rozhoduje je vaše snaha o změnu, změnu vašeho přístupu a z něj plynoucí změna psa.

Využijte individuální lekce pro Vašeho psa!
Výchova psů přirozeně, rychle, s radostí a bez povelů.
Zavolejte kdykoliv a zažijte to, co opravdu funguje.
Využívám přirozených instinktů psa a pozitivní motivace.
737 730 303