Nezáleží na věku ani rase psa, záleží na vašem přístupu.

Pes není vaším obrazem, jak se s oblibou tvrdí, pes je sám sebou a jde tedy o dvoustranný vztah, vaše slovo by ale přece jen mělo mít určitou, a pro pejska nezpochybnitelnou, váhu.
Pes chyby nedělá! Jede podle instinktů, tak jako před tisíci a tisíci lety a na Vás je mu to příliš nekazit! Člověk, na oplátku, může poznávat a respektovat osobnost psa, nevidět v něm jen stroj na povely a pokusit se s pejskem domluvit - tedy něco chci a něco také nezapomenu nabídnout.

Výchova psa nebo její začátky se dají přirovnat k výuce cizího jazyka. Spousta pejsků zlobí jen proto, že jsme pro ně v lepším případě cizinci a v tom horším mimozemšťany.
Jsou zoufalí, neví co po nich chceme a my nevíme co po nich chtít můžeme a hlavně způsob jakým o to říct. Nejzákladnější a bez čeho nemá smysl jakákoliv práce se psem je pozornost. Pes Vás musí vnímat, pochopit, že ty podivné zvuky lezoucí Vám z krku, je snaha upoutat, že jakmile uslyší zvýšený hlas nebo zvuk, který opakujete nejčastěji, tedy jeho jméno, znamená zastavit se, bez váhání a radostně, otočit se a zjištovat co ten dvounohý pomatenec vlastně chce. Bez tohoto základu se na výcvik, o výchově nemluvě, rovnou můžete vykašlat. Až toto pejsek pochopí, můžete se teprve hnout z místa a začít psa usměrňovat, jde doslova o předpoklad úspěšné socializace psa.

Nemyslím si, že je zásadní před pořízením psa, vybírat pečlivě tu jedinou možnou a vám vyhovující rasu. To je až na druhém místě. Daleko podstatnější je být srovnaný sám se sebou, vědět co chci, co naopak nechci, co očekávám od psa, čím tento vztah může být a čím rozhodně ne.
Člověk pořizující si psa, by měl mít aspoň tolik sebevědomí, aby pes nevycítil nejistotu.