Buddy z Baskervilu

Mám skvělého psa, už teď. :-) Okolí to pravda může vnímat úplně jinak. Přiznávám, občas i já sama mívám chuť si dojít k lékaři pro trvalý předpis na Diazepam. Některé okamžiky prostě umí překvapit. Zatím si ty báječné vlastnosti, co pesan jistojistě nosí v hloubi srdce, nechává jen pro ty nejbližší. Přes veškeré trable, které nás potkávají, a že jsou to dosti vysilující chvilky, chlupáče nedám z domu a stále přijímám výzvy, aby už byl konečně šťastný a my s ním.

Všechno mé pejskařství začalo v okamžiku, kdy se naše rodinná rada (tedy babi a děda) usnesla, že syn jedináček, k sobě potřebuje věrného druha. Zvážili jsme vhodnost plemen kandidátů s ohledem na čas, pohyb, zdraví, prostor i finance tak důkladně, až jsem od prvotní představy maličkého štěňátka s PP z kvalitní CHS ustoupila samaritánské představě spasit dušičku nechtěnou, opuštěnou - a přivést do rodiny křížence, nalezence.

Kontakt s původními opatrovníky pejska i s útulkem samotný nebyl vřelý, a oběma stranám byla rozhodně budoucnost sirotka naprosto lhostejná. Chlupáče jsme prvně viděli v předsíni opatrovníků, a jeho "pelech" byl překližková ohrádka 1x1x1m na dlaždicích. Byl to vyzáblý nohatý černý ďáblík, který raz dva vyskočil z ohrádky, na každého dotíral, naskakoval. Jeho velikost, ikdyž mu měl být jen půl rok nás zaskočila, ale stačil jeden pohled do hnědých oček a nebylo možné ho tam nechat. A to ikdyž se nám do nově zakoupené výbavy, obojku ani postroje nevešel..
 

Záměr nechat psa na zahradě u domku, na vzduchu u boudy, ztroskotal po pár měsících. Pes se podhrabával, přelézal pletivo, neskutečně kvílel a na vše co zahlédl v okolí zuřivě štěkal.. Jakmile byl z útěku po zahradě, kde vše likvidoval, vrácen zpět na "místo", obratem zorničky rozšířené, stres, úzkost. Ani přes důsledná pravidla a stereotypy od procházek ke krmení se nic nelepšilo a tak jsem přijala rozumové řešení – test domova. Zvykali jsme psisko v bytě na odloučení a tak hodného psa jsme předtím neznali. Žádné štěkání, naučený na místo, nikdy žádná "nehoda", nic znečištěného, rozkousaného, smlsnutého, obrovské zklidnění, naprostý respekt - doma rodinná idyla.

Za to venku se z něho stávala cvaknutím zámku neřízená střela. K ostatním psíkům "bral dráhu", vyrval vodítko z ruky, praskla plastová spona obojku, rozletěla se karabina, jeho akcelerace by odpovídala startu raketoplánu. Ani před velkými vyceněnými zuby starších psů nikdy necouvl a dotíral dál, zcela neohroženě. Do pár týdnů začal na všechny chlupáče cenit taky, z vodítka startoval s naprostým amokem. Místní pejskaři nás míjeli obloukem a ani cizí dvounožec, který nás v klidu obcházel po ulici si nemohl být jistý, že z leknutí nesklouzne do vozovky. Každá vycházka obsahovala "scénku". Pro pomoc jsme navštívili nejbližší cvičák s dobrou referencí. Několikatýdenní vedení psa na kovovém stahováku na cvičáku, kdy z izolace najednou byl zpět mezi vzruchy pachů jiných psíků, ho z afektu nejednou probrali vyvěšením a při nezdařeném přivolání, které pojal jako „rozchod“ a úprkem valil k jinému psíkovi ho zastavili „zkušení“ až zalehnutím, atd. Kurz základní poslušnosti jsme "absolvovali" se smíšenými pocity, ale v důvěře, že pouze dril může nezbedné psisko ukáznit. Situace se zhoršovala.

Po dalších měsících cvičení již v naprosté izolaci a zoufalá jsem našla doporučení na psí školu, kde všechna dosavadní dogmata výcviku byla zadupána do země a nahrazena expost socializací. Konečně poznat, jak se psem komunikovat, načasovat zákaz, pochvalu a bez obav mu dopřát volného pohybu, ukázat mu, že lidé ani psi nejsou jen nutné zlo, tolik euforie k neuvěření. Moc mu tyto akce prospívají. Narostlo mu sebevědomí a z bázlivého drzouna narostl sebejistý prudič :-) . Na mou odpovědnost nosíme košík, a protože důvěra oboustranná stále není jak má ani vůči lidem, a na frekventovaných místech používám vodítko. Bez problému spolu můžeme jít na pole, nehoní lesní zvěř, neutíká do silnic, v širém poli se na zavolání vrací bez váhání. V pustém lese si mne hlídá, zdánlivě ideální stav, dokud nás nedožene společnost a civilizace. Dnes jsme venku s košíkem a preventivně s EO na krku. Umíme si užít dovolenou v pustině, ale žití ve městě stále není dle mých představ. Trápíme se oba.

Udělali jsme z mého pohledu kus práce, pesan na podzim oslaví třetí rok na planetě Zemi, a chci mu dát k té jeho dospělosti dárek – poznání, že pozemšťané ho mají rádi a je krásné s nimi žít v míru. Věřím, že i u „Marka z Lysé“ najdeme podporu a nový směr cesty. Těšíme se na vás.