Pes a mimozemšťan

Včera jsem na tůře potkala člověka pochybné existence, se spoďárama k pupíku a kalhotama staženýma ke kolenům, bez trika. Kšiltovku měl prďácky nakřivo a v puse zapálenou cigaretu. Za ním vesele cupital jorkšírský terier, který se ale náhle otočil a šel si očuchat mou fenku. Oba vrtěli radostně ocásky, přičemž moje fenka začala svůj podivný ritual, kterým vyzývala pejska k hraní a pejsek chtěl výzvu přijmout, když v tom se podivná existence, tedy pravděpodobně člověk, otočil a začal řvát na jorkšíra. Jorškír ho absolutně ignoroval a dál laškoval s mou fenkou. Jenže, problem nebyl v tom, že by byl jorkšír neposlušný ale pravděpodobně vůbec netušil, že se s ním jeho člověk s "frajerským" zevnějškem snaží domluvit. Pak tedy tento prapodivný člověk přišel s hrozným řevem odtáhl jorkšíra pryč. Jen jsem pokývala hlavou, po chvíli jsem ale zase uslyšela řev, tak jsem se otočila a to už byl zmatený jorkšír bit. V tu chvíli jsem velmi zalitovala, že jsem mu něco neřekla už předtím.

Příkladem této ubohé existence člověka, který si vybíjí své mindráky na psu jsem chtěla říct, že pes bere lidi ze začátku svého života jako mimozemšťany, ke kterým čistě náhodou patří jeho maminka. Nerozumí lidem, nerozumí jejich signálům, nerozumí tomu, že dotyk může být příjemný a může i bolet.
K účelu seznámit se s člověkem a porozumět mu slouží to naše oblíbené a stále opakované slovíčko "socializace". Bez socializace je pes vystrašený, vystresovaný, neznalý a nápor na jeho psychiku může mít katastrofální následky.
Apeluji na lidi, aby na své štěně muvili, ukázali mu, že úsměv není cenění zubů, že ne každý pohled z očí do očí je výzva k souboji. Že smích je stále hlavně smích a lidská náruč je teploučké místo plné lásky.

Mám doma fenku, která do svých tří let nepoznala člověka jinak než ve špatném světle. Je to fenka z množírny, takže pejsek, kterých je nyní po republice v nových domovech stovky, díky pár organizacím. Namátkou je to třeba Cibela. Ráda bych lidem řekla, že takovýhle pejsci nerozumí lidským gestům, jejich úsměvu, jejich ruce, která se k nim natahuje. Berou lidi jako mimozemšťany. Zkuste si někdy lehnout na zem (většinou jsou to malí pejskové) a nechte svého kamaráda, aby k vám natáhnul ruku nebo nad vámi jen stál. Příjemné to není, že? Nedivte se strachu. Pomalu naučte psa, co mu vlastně chcete. Říkejte tomu socializace, výchova, výcvik, to je jedno. Pomáhejte si jídlem, vlídným slovem, ale i zákazem v pravou chvíli, aby poznal, že jej milujete ale nemůže si dělat, co se mu zlíbí. Nemusíte se ho hned dotýkat, nemusíte mu hned nasadit hodinovou hladící kůru, psi velmi dobře vnímají i intonaci hlasu a k doteku může dojít i později, případně můžete používat letmé dotyky nebo občasné pohlazení. Mluvte na něj, uvědomujte si svá gesta i výraz v obličeji. Pes moc dobře pozná, kdy kulíte očima, že je něco špatně a kdy oči přivíráte s úsměvem ve tváři, ale musí se naučit přířadit si ke každému obličeji tu správnou náladu.

Ještě to můžeme přirovnat k lidem, kteří se bojí pavouků. Proč se lidé bojí pavouků? Protože je neznají. Nevědí, co jim můžou udělat, bojí se kousnutí, ublížení. Když si ale člověk o pavoucích něco přečte, pozoruje je, přestane se jich bát, nechá si je lézt po ruce a přestane před nimi utíkat nebo je plácat botou, což jsou dvě základní reakce, které dělá i odrostlejší či dospělý pes bojící se neznámého tvora - člověka.

A bohužel, nesocializovaný, bojácný, kousavý a utíkavý pes je pro kynology a "psychology" psů mnohem těžší oříšek (nikoliv ale neřešitelný) než dominantní pes, který neví, že má být před člověkem pokorný. Je to občas běh na dlouhou trať, ve které musí být páníček ke psu velmi vnímavý a přesto důsledný a občas "krutý" (ne ve smyslu, že ho bije ale že ho natlačí do situace, kde je pes ve stresu).

Přeji všem pejskařům s bojácnými pejsky a pejsky z množíren hodně štěstí a doufám, že jednoho dne budete mít tu šanci jít mezi davem lidí bez vodítka a váš pejsek už nebude mít potřebu stahovat ocas.