Já, Toník, pejsek z útulku

Motto:,,Byl jsem mnohokrát zrazen lidmi,nikdy svým psem" -epitaf na psím hřbitově v Provence(Francie)...

Tolik lásky v jedné, prosté větě. Já, Toník, pejsek z útulku Plzeň - Valcha, jsem až do svých 3 let poznal jen opak. Bití,zradu, záblesk naděje, která po pár dnech skončila opět v kotci v útulku. Byl jsem ,,ztracený,nenapravitelný " případ,téměř odepsaný.

Po týrání, bití, hladovění, zlámaných žebrech a ocásku, jsem lidem pomalu, ale jistě přestával věřit. Za jasných měsíčních nocí, kdy větší psí kámoši hleděli skrze mříže na hvězdy a žalostně vyli, svěřujíce okolnímu světu svůj žal a bolest nenaplněné lásky, lásky k člověku, jsme my, malí, leželi v maringotce bez oken, na slámě a hvězdy neviděli. Vězni,odsouzení k čekání na zázrak v podobě dvounohého tvora, jménem honosným nazývaným:,,Člověk,náš Bůh nebo Ďábel."

I já lehával poblíž dveří,abych slyšel zvuky... A často se stávalo, že se otevřela velká, kovová vrata a tam se objevil Ten, na kterého jsme čekali my, všichni. V tu chvíli se z přátel, kamarádů, kteří se dělili o deku, vodu a pár granulí, stávali nepřátelé na život a na smrt. To vše kvůli nejsilnějšímu citu na světě:,,Lásce"... A vítěz byl vždy jen jeden.

Postupně jsem nedoufal, že i mě, po vrácení na dobu zkušební, někdo k sobě vezme. Nechtěl jsem moc. Jen domov, postel, mističku a ruku, která mě před spaním pohladí po mé blonďaté hlavě. A čas plynul. A přestával jsem jíst,pomalu mě opouštěla víra i naděje. A jen jsem ležel,spal, nechtěl nic vnímat... Začátkem květnových, jarních dnů jsem zaslechl hlas, velmi blizoučko. ,,Prosím,ten pejsek je také k mání?" Tu větu nelze zapomenout. A vzápětí jsem znovu slyšel, jako mnohokrát, že jsem problémový. Paní u mě stála a jako by nevnímala tyto prázdné, pro mě zdrcující věty. Zdvihl jsem oči a naše zraky se setkaly. Měla zvláštní, tak černé, smutné oči, jako já a dlouhé, černé vlasy, no.. jako fenka afgánského chrta. Dlouze na mě hleděla a potom cosi zašeptala personálu útulku a rychle odcházela... Lehl jsem si a zase nejedl. Už jsem nepřemýšlel o budoucnosti, o svých touhách. Mé psí srdce by další zklamání neuneslo .A přišel 9.květen, nádherný, takový den, jako z filmu.

Pospával jsem, ani již nepil a do mého polobdění promluvil hlas:,,Dobrý den,jsem tady.Ano,chci Toníka!" Nenechala je mluvit dál, považovala to za zbytečnou ztrátu času, který je nám vyměřen. A přede mne položila něco pištivého, modrého, měkkého... A já se toho bál! Bál jsem se, že jediný můj chybný krok, pohyb, ji navždy vyžene. ,,To je hračka, je tvá, tady mistička, vodítko a obojek..."Pomalu,jemně mně připnula obojek a já viděl, jak brána se otvírá... Pro mě, pro ni. A za štěkotu a nářku všech kamarádů, co dál budou snít svůj sen, jsme vyšli branou ven. Kam? Do života...

Kamarádi,co vám mám povídat. Život je nádherný, když máte koho milovat a ještě krásnější, když jste milován... Je pozdě večer, čeká nás zase zítra Den. A já, když usíná, moje víla z pohádky, si lehnu vedle jejích vlasů, abych, kdykoliv se probudím, věděl, že to je skutečnost, ne sen... ,,Ajo,pojď už spát, je jasná obloha a jaro. Vidíš? Tam...To je psí hvězda naděje  - Sírius"...Toník.